Onboard a videa

Onboard Rallye Barum Zlín 2017
RZ7
RZ4

Onboard Rallye Bohemia 2017
RZ9

Onboard Rallye Hustopeče 2017
RZ9
RZ7

Onboard Rallye Český Krumlov 2017
RZ12
RZ11
RZ6

52. Rallye Šumava Klatovy 2017 - 45min highlight (Nova Sport)

Onboard Rallye Šumava Klatovy 2017
RZ12
RZ11
RZ3

Valašská rally v televizi na NOVA Sport – video

Onboard Janča Valašská Rally 2017
RZ12
RZ11

Nedělní test s Fiestou R5 - 12.3.2017

Test s Fiestou R5 - 7.3.2017

28.2. v 16:25 na ČT sport
Svět motorů: Václav Pech zbrojí na titul v MMČR v rallye


První test s Fiestou R5.

Novinky u EuroOil-invelt týmu
pro rok 2017

Václav Pech jun. & Julia Zugarová

Kde nás najdete

VaclavPech.cz
Facebook.cz
Pemex.cz

Kategorie: Média, aneb kde bude Vašek k vidění či slyšení

Deset let na vrcholu

Po třech sezonách za volantem vozu Subaru Impreza skupiny N se na začátku roku 2001 poprvé objevila na Rallyšou Blovice posádka Václav Pech jun. – Petr Uhel se špičkovou Corollou WRC. Asi jen málokdo v té době tušil, že na domácích tratích právě začíná Pechova desetiletka.

K pěti titulům českých mistrů a další pětici druhých míst přidali Plzeňané tři tituly ze Slovenska, dvě absolutní vítězství ve sprintrallyovém šampionátu a řadu dalších skvělých výsledků v rámci Evropského poháru. V povídání o cestě za těmito úspěchy se však musíme vrátit do první poloviny 90tých let minulého století. V té době se pomalu končila soutěžní kariéra Václava Pecha seniora, zatímco stejnojmenný syn Václav jun. Přes otcův odpor pomalu spřádal plány, jak proniknout za volant závodních aut.

Váš dnešní konkurent Pavel Valoušek v rozhovoru pro náš časopis trochu překvapivě popisoval, jak jej do závodění jeho otec skoro až dotlačil a že on sám zpočátku ani o automobilové rally moc nestál. Jaká byla role otce, bývalého výborného soutěžáka, ve vašem případě?

„U mne tomu bylo přesně naopak. Od malička jsem se s tátou pohyboval kolem rally a strašně moc jsem chtěl jezdit. Bydlíme na konci Plzně a už jako kluci jsme na nedalekém tankodromu bláznili s motorkami, zhruba od šestnácti jsme tam lítali se starými škodovkami. Vždycky přes noc jsme si poskládali nějakou starou tisícovku a přes den jí tam zase rozlámali. Táta mně zpočátku nechtěl dovolit jezdit rally, a tak jsem si v době, když mi už táhlo na devatenáct, našel seriál Škoda Mobil 1 Cup. Bylo to velmi levné závodění. Za první místo se vyhrálo nové auto, za druhé 100 tisíc Kč a tak dále. Když člověk jezdil na špici, výhrami si zaplatil sezonu. Já byl za tři sezony dvakrát druhý a jednou jsem vyhrál i celkově, navíc závodění v tomto seriálu mi strašně moc dalo do budoucna. Jezdili jsme s identickými Felíciemi obvykle na rallykrosových okruzích. Člověk se naučil, že když udělá trochu větší smyk, bude ho to stát čas, když to přehnal s rychlostí, tak klidně skončil někde v kačírku. První rok se jely také čtyři závody na okruzích a tam se zase člověk naučil čistou stopu, naopak na rallykrosové trati to chtělo více agresivnější styl.“

První kontakt s rallyovým světem jste zažil na téměř domácí Rally Agropa v roce 1996.

„Tehdy jsem jel s tátovým historikem Škodou 1000 MB. Já jej ukecal, aby mi ho půjčil aspoň na tento závod. A nejspíš tím, že to byly závody jen historiků, tak táta nakonec svolil.“

Co tedy definitivně zlomilo otcův odpor proti vašemu závodění?

„Možná největší zásluhu na tom měl David Graubner, pod jehož týmem Thorn tehdy jezdili Výška či Arazim a táta se s nimi všemi pochopitelně dobře znal. David viděl několik našich průjezdů s tisícovkou a nejspíš si řekl, že by stálo za to dát nám šanci závodit a že máme asi nějaký talent. Pak ale ještě asi rok tátu lámal, než jsme mohli opravdu jezdit. Říkal, že sežene auto a peníze a že to máme zkusit. V roce 1997 se začalo stavět enkové Subaru Impreza a na jaře dalšího roku jsme už vyrazili na první ostrý start.“

První závod s moderním soutěžním vozem na Rally Šumava jste ale absolvoval ještě s otcovým spolujezdcem Františkem Šimkem.

„To byla tátova podmínka. Nakonec slíbil, že nás nechá s Petrem jezdit, ale že alespoň první závod musím jet se zkušeným mitfárou. Když Šumava jako test dopadla dobře, dostal jsem od něj definitivní svolení.“

S vaším spolujezdcem Petrem Uhlem vás věkově dělí rovných pět dní. Jaké to je začínat se svým vrstevníkem?

„S Petrem bydlíme kousek od sebe, jako malí jsme spolu sáňkovali na jednom kopci, později hráli společně házenou. Dá se říct, že víme o sobě prakticky všechno. Ještě s jeho bráchou a dalšími kluky jsme měli partu, kterou to táhlo k motorismu. Petr se pro spolujezdectví narodil, má skutečný talent. Někdo začíná se starším spolujezdcem, já naopak vidím jako výhodu, že jsme vyrůstali společně. Jak jsem se jezdecky zlepšoval já sám, tak šel nahoru i on a dnes už jsme naprosto dokonale sehraná posádka.“

Ve kterém roce nastal ten moment, kdy jste si řekl, že v tomto sportu můžete něco dokázat a že o mistrovské budete bojovat tituly? Byl to rok 2001, kdy jste zažili první úspěch s půjčenou Toyotou Corrolla WRC a získali pozici vicemistrů republiky?

„Tu sezonu jsme hráli trochu vabank. Přešli jsme z esového subaru do tehdy špičkové toyoty WRC a vydali se ze všech peněz. Na začátku roku jsme věděli, že máme pokrytou pouze půlku sezony, a tak má jediná myšlenka byla hlavně nerozbít auto. Věděl jsem, že pokud bych vyrobil nějaký větší problém, dojezdili bychom třeba hned po druhém závodě. Teprve v průběhu roku se nám díky výsledkům a určité medializaci podařilo zajistit finance i na zbytek sezony.“

Kde se ve vás bere ještě po více než deseti letech na špici domácího mistrovství motivace pro další závodění? Vždyť mnohý by si mohl říct, že už jste tady dokázali vyhrát téměř všechno a získali tolik vavřínů, o kterých se většině jiných jezdců ani nesní.

„Naše motivace je daná konkurencí a našimi soupeři. Každý rok se našel někdo, s kým jsme mohli bojovat. Někdy jsme vyhráli celkově my, jindy náš soupeř. Zpočátku jsme závodili s Romanem Krestou, potom jeden rok s Honzou Kopeckým. Další sezony jsme měli nádherné souboje se Štěpánem Vojtěchem, pak se zase vrátil Roman. No a konkurenci posledních dvou let snad ani není třeba zmiňovat. Někdo by si třeba řekl, že přijedeme na závod a už to tam známe. Jenže každá soutěž je jiná. Něco si vybavíš, třeba že tady je rychlí úsek mezi loukama, tady jsme měli vloni krizi, protože je zde kluzký asfalt. Jenže to všechno musíš mít napsané v rozpise. Nedá se zapamatovat desetikilometrová vložka a myslet si, že jí můžeš jet naplno bez spolujezdce. To je naprostá hloupost. Navíc já jdu do závodu vždy s tím, že chci být maximálně připravený na danou soutěž. To znamená mít perfektně nachystaný rozpis, co nejlépe nastavené auto, připravené náhradní díly, pneumatiky. Když mám pocit, že dokážu ovládat auto a ne ono mě, že jsme dokázali zajet maximum možného, tak je mi jedno, jestli dojedeme druzí nebo pátí. V tu chvíli jsem spokojený, stejně jako kdybych vyhrál. Vždycky se totiž najde někdo, kdo v daný okamžik může být lepší nebo má lepší techniku. Když si to nepřipustíš, tak taky můžeš skončit hodně špatně. Motivace je jasná – v každém závodě buď vyhrát nebo se pokusit zajet co nejlepší výsledek.“

Když už se hovoří o rozpisu, píšete si jej znovu na každý závod nebo jen opravujete staré? Změnilo se něco při přechodu z vozu WRC do skupiny N?

„Rok starý rozpis jen opravujeme, starší už ale píšeme raději znova. S přechodem na jiný vůz se nic nezměnilo, dá se říct, že rozpis vylepšujeme závod od závodu. Něco se přidá, naopak jiné věci, které tam jsou popsány příliš složitě, se vyhodí nebo zjednoduší.“

Je váš vypilovaný rozpis důvodem, že jako jedni z mála nemáte na on-boardech na internetu hlas spolujezdce?

„Vždycky, když se dívám na onboard jakékoliv jiné posádky, snažím se tam najít myšlenku, jak si lépe a jednodušeji pojmenovat určitou věc. Například máme danou zatáčku – třeba pravá 3, která nějakým způsobem utahuje – a já přitom vím, že ji tam máme popsánu příliš komplikovaně. Když na jiném slyším, jak chytřeji to šlo vyjádřit, pak tuto věc do našeho rozpisu zaneseme. Na české poměry nemáme úplně standardní rozpis, který by zatáčky popisoval čísly jedna až deset. Proto v tuto chvíli ještě necítím úplnou potřebu náš rozpis zveřejnit. Beru ho jako naše určité know-how.“

Je nějaký výsledek nebo umístění, kterých si ve své kariéře ceníte vůbec nejvíc?

„Za vůbec největší úspěch považuji to, že jsem se dostal do české špičky, a tak dlouho se v ní udržel. Když jsem začínal, vůbec jsem si nepřipouštěl, že bych se mohl pohybovat na takových příčkách a na tehdejší českou špičku Křečka, Doláka či Chovance jsem se díval jen z velké dálky a s obrovským respektem.“

Nastal naopak takový okamžik, kdy jste si říkal, že byste s rally skončil?

„Ne.“

Ani v okamžiku, kdy jste zažil vloni v létě těžkou havárii Martina Semeráda a pak následně nestartoval na Rally Pačejov?

(poprvé chvíli váhá s odpovědí) „Tehdy to bylo těžké, to přiznávám. Asi poprvé jsem si uvědomil řadu věcí, které mne dosud nenapadly. A poprvé taky na vlastní oči viděl, co vážného se při závodech může stát. Naštěstí tehdy stáli všichni svatí na správném místě a nestalo se něco ještě horšího.“

Kdo je váš nejbližší člověk při závodech?

„Jednoznačně táta. On je osobou, která stojí za vedením celého týmu a bez něj bychom určitě nebyli tam, kde jsme. Jsme rád, že po 20 letech tátova závodění za fabriku, Slušovice a litvínovský tým jsem na jeho práci navázal a možná ji ještě posunul o kus dál, neboť v tátově době nejezdila u nás auta nejvyšší třídy. Na to jsem sám na sebe hrdý, že tradice rodiny Pechů pokračuje a že jsem všechny tátovy zkušenosti mohl zužitkovat.“

K nedílné součásti vašeho týmu patří také mechanici.

„Máme štěstí, že jsme se sešli s partou mechaniků ze Žebráku, s kterými spolupracujeme už deset let. Nejdříve to bylo pod vedením Honzy Kubíčka, dnes jim šéfuje Ivan Matoušek. Jak my s Petrem závodíme, tak i oni naplno žijí s týmem. Nepřeženu, když řeknu, že pro nás a pro tým by byli ochotni obětovat snad i kus sebe.“

Jak moc si dokážete poradit s technikou vy sám? Zvládnete si na autě udělat všechno?

„Úplně všechno ne, motor skládat nebudu. Na druhou stranu jsme s Petrem zdatní mechanici a většinu věcí zvládneme. Ostatně co znamená všechno zvládnout sám? Když mi dáš do ruky vrtačku a budeš chtít vyvrtat zub, tak ti to taky udělám (smích). Takže jsem schopný auto rozložit do šroubku a zase ho složit, ale takovou rutinu jako mechanici nemám a závodit s nimi na čas bych nezvládal. Ber to tak, že oni už dnes dokážou vyměnit například převodovku za 25 minut.“

Jak dokáže závod českého mistrovství vyčerpat jezdce po fyzické i psychické stránce?

„Začnu z psychické stránky. Tady mi dají zabrat asi nejvíc novináři. Chodí dnes prakticky po každé zkoušce, navíc postupně jeden po druhém, a ptají se pořád na to samé. Kdyby přišli alespoň všichni najednou, člověk by se zamyslel a dal jednu rozumnou odpověď. Vím, že to vypadá kolikrát neslušně, když nemám náladu odpovídat, ale já musím před servisní zónou řešit důležité věci ohledně techniky – jaký nastavit podvozek, co všechno se bude měnit, jaké gumy se budou obouvat. Nechci odpovídat úplné hlouposti a tak mám jen dvě možnosti. Buď se budu zamýšlet nad otázkami novinářů nebo se budu soustředit na závod, obojí dohromady moc dělat nejde. Po fyzické stránce záleží na konkrétním závodě. Letošní Valašská rally byla poměrně krátký závod, v podstatě jen dvě zkoušky měly delší charakter. Jenže teď přijde Krumlov, pak bohemka i barumka se svými dlouhými a náročnými vložkami a tam už je poznat, jak to člověk má s fyzičkou. Dřív jsem tomu nevěřil, když mi táta říkal, že dlouhá vložka se dá jen těžko objet ve stejném tempu, dnes už mu ale dávám za pravdu. Teď, když umím z auta vyždímat maximum a pořádně se do něho opřít, vím, že odjet třeba Troják ve stejném nasazení a s maximální koncentrací od startu až do cíle je velká fyzická námaha.“

Jakým způsobem řešíte otázku fyzické kondice?

„Nejedu podle nějakého konkrétního plánu, spíše jak cítím, co tělo potřebuje. Každopádně se snažím chodit hrát squash, který je ideální. Protáhne celé tělo a fyzička tam jde poznat.“

Už v loňském roce jste nebyli se svým lancerem daleko za vozy S2000, na některých soutěžích jste tyto vozy poráželi. Jak vysoko se můžete dostat s kitovou verzí lanceru Evo 9 ve třídě R4?

„Těžko říct. Uvidíme, až bude vše řádně odzkoušené. Už na valašce jsme chtěli být blíže první trojce, bohužel nás zlobila technika. Měli jsme před sezonou odbržděný nový motor a nastavenou novou elektroniku, jenže jak nás nikdy elektronika nepotrápila, na valašce jsme s ní měli problém a hlavně při akceleraci to bylo znát. Měli jsme s sebou jako náhradní dvě starší řídící jednotky, ale ty zase nešli použít na nový motor. Řešili jsme to různě přes meily, ale nic moc nepomáhalo. Každopádně čtvrté místo je na úvod dobré, i když se přiznám, že jsme si mysleli trochu na víc. Když už ne výsledkem, tak alespoň dosahovanými časy. Z hlediska přípravy nám udělaly starosti i problémy s homologací kitu. Původně měla být k 15. Březnu, jenže krátce předtím došlo v Japonsku k zemětřesení a do problémů se dostalo konkurenční Subaru. Mitsubishi už mělo vše nachystané tady v Evropě (Ralliart Italy – pozn. red), ale FIA řekla, že nechce, aby v tomto případě měla jedna automobilka nějakou časovou výhodu, proto se homologace pozdržela. Jinak jsme měli dvě kitové sady dávno objednané, Italové nám je ale chtěli dát až po homologaci.“

Kromě stálého spolujezdce se v posledních letech objevuje jednou do roka na sedačce spolujezdce ještě jeden člověk. Když se oprostíme od politiky, jak se dá bývalý ministerský předseda Miroslav Topolánek popsat očima závodníka?

„Mirek je především velký fanda závodních aut, nehraje si na nějakou VIP osobnost a nemá potřebu se přes rally zviditelňovat. Jel závod Ve stopě Valašské zimy a nějaké amatérské závody, proto chtěl závodit i na Pražském rallysprintu. Jako jezdci mu to ale zakázali, protože neměl potřebné zkušenosti a ani mezinárodní licenci. Jen mu doporučili, ať si sežene nějakého jezdce. No a on se svým temperamentem vzal seznam přihlášených a začal obvolávat jezdce.“

Jak se dostal konkrétně k vám?

„Někdy na podzim roku 2005 se ozvalo do telefonu – ahoj, tady Mirek Topolánek, chtěl bych jet s tebou rallysprint v Praze. Tak říkám – no jasně, na srandy teď nemám čas. Za pět minut se mi to ale rozleželo v hlavě a volám mu zpátky. Ty jsi ten z ODS? Jo, já jsem ten předseda. Chtěl jsem v Praze závodit, ale oni mi to zakázali. No a jak si přišel na mně, ptám se. Měl jsi jedničku, tak jsem volal jako první tobě. Teď proto sháním číslo na nějakého Valouška, ten jede s dvojkou. Tak jsem mu odpověděl, že to můžeme zkusit, ale že nejdřív musím vůbec zjistit, jak bude fungovat ve wéercéčku. Nakonec dorazil na tehdy poslední mistrovský závod ve Vsetíně a já ho svezl kousek od chaty na Trojáku. Jeho reakce na svezení mně opět dostala. Vozil jsem už pár lidí, co něco dokázali, mnozí z nich mají silná auta a zkoušeli rychlou jízdu někde na dálnici. Po svezení se častokrát tvářili, a dost možná jim to hrdost nedovolila, že to zase až taková hrůza nebyla. Mirek ale žádné nemachrované reakce neměl. Po chvilce svezení chtěl zastavit a jen říkal – to snad není možné, tak rychle se přece nedá jet. V závodě si to vůbec nedovedu představit.“

Každopádně Pražský rallysprint jste s ním v roce 2005 absolvoval a poté už každý další ročník. Jak bývalý předseda ODS funguje ve voze coby spolujezdec?

„Po jeho prvním svezení ve wéercéčku jsem si říkal, že se tam jenom posadí a já ho povezu. On se svojí buldočí povahou ale donutil Petra, aby se s ním učil rozpis. Další dva dny jsme jezdili a trénovali, co a jak se má přečíst, aby to bylo správně. Při závodech tak od začátku fungoval jako plnohodnotný spolujezdec. No a teď vždycky od podzimu už mi volá, jestli s ním na Prahu zase počítám.“

Letos v prosinci vám bude 35 let, jste stejný ročník jako Roman Kresta. Ten v jednom ze svých rozhovorů říkal, že si s fábií vytýčil dvouletý program a dál uvidí, každopádně už teď uvažuje o manažerské pozici v rally. Jak vidíte svoji budoucnost vy s Petrem?

„Kdyby nám chtěl Roman dělat manažera a shánět peníze, tak to jen uvítáme (smích). Každopádně si myslím, že závodění nás jen tak bavit nepřestane. Samozřejmě, že nejvyšší roli hrají finance a rok od roku je těžší poskládat rozpočet na další sezonu. Uvědomuji si, že se klidně může stát, že na další rok se nám nepodaří sehnat potřebný balík peněz a můžeme ze dne na den skončit. Nicméně o něčem takovém teď s Petrem určitě neuvažujeme.“

Zdroj: časopis Rally / Autor:Tomáš Tkadlec

print Formát pro tisk

Komentáře rss


Nebyly přidány žádné komentáře.