Těžký život fanouška

Tehdy jsme se se švagrem rozhodli, že jelikož začínáme pociťovat první abstinenční příznaky pro akutní nedostatek rally, zajedeme se podívat na Admiral Rally Vyškov. Vše jsme domluvili, nastudovali cestu, nakoupili cigárka a nějaké dobroty. U mě v práci nastaly komplikace se zajišťováním lidí za „dovolenkáře“, musel jsem den před odjezdem  pracovat jak na ranní od 06:00 do 14:00, tak i na noční od 18:00 do 06:00. Jakmile skončila noční, nakopl jsem vrtuli svého, do té doby ještě milovaného vozu Škoda Favorit (poté jsem jej bleskově prodal) a vyrazil pro Rosťu. Ten už mě čekal celý natěšený před domem. Dali jsme cigárko a vyrazili na cestu. Při každé možné příležitosti jsme zastavili na „benzínce“ a já se snažil za pomoci kvanta kofeinu přemoci únavu. Jelikož jsem nespal už nějakých 25 hodin, začal jsem zhruba po hodině jízdy pociťovat mravenčení v různých částech těla a bylo mi všelijak. „Ale přece nesvěřím svého miláčka do rukou jiného řidiče ne?“ A tak jsem statečně pokračoval v řízení, i když s odstupem času vím, že to byla pěkná kravina. Pamatuji si docela přesně na dotaz ze švagrovi strany, jestli mi připadá normální, že mi občas svítí kontrolka dobíjení. A ještě přesněji si pamatuji svoji hloupoučkou odpověď, která zněla takto: „tahle kontrolka problikává od té doby, co tohle spolehlivé auto mám, tak buď v klidu, vím co dělám“.Po absorbování cca. 30 litrů lahodného nápoje zvaného káva jsme dorazili na místo.

Venku bylo nesnesitelně a ve vesničkách u Vyškova bylo vidět, že asfalt doslova teče po silnici. Bleskově jsme našli místečko na parkování nedaleko servisní zóny, vytasili fotoaparáty a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Pamatuji si hluk aut, které kolem nás projížděli do servisu. Ten zvuk rozžhaveného tekutého asfaltu, který rozrážely sliky zn. BF GOODRICH. V těchto chvílích jsem již začínal být dost na dně co se týče fyzických sil. Ale znění motorů z blížící se servisky mě okamžitě vzpamatovaly a já na únavu zapomněl. To ovšem netrvalo dlouho, jelikož jsem začínal pociťovat na své vystříhané hlavě první ostré zážehy v ten den nemilosrdného slunce. „Hmmm, té kšiltovce v kufru auta, kterou jsem tam nechal, bude asi dobře“, posteskl jsem si. A jak ubíhal čas, postupně se měnil i celkový vzhled a barva mé hlavy. Před poslední rychlostní zkouškou jsem už viděl jen na jedno oko a to jen pouze černobíle.:-))  V těchto chvílích jsem již byl po dlouhém přemlouvání sebe sama rozhodnut, že cestou zpět bude řídit náš „kočár“ švagr. Vracíme se k vozu a já už zdálky vidím, že stín, do kterého jsem předtím auto zaparkoval se změnil v pekelnou výheň. „Paráda, ještě že neřídím, volant bude asi pěkně pálit“, utěšuji se v duchu. Před odjezdem auto zhruba 20 minut větráme a já sedím už jen z posledních sil.

Pamatuji si jen nastartování a pak už nic, momentálně jsem byl totálně tuhý a spal až do té "oné" nepříjemné chvíle. Sem tam jsem se sice vzbudil, ale to jen na okamžik z důvodu stékajícího potu po celém obličeji. To byli toho dne poslední klidné chvíle a já si je užíval. Nevím přesně kolik času uběhlo, ale v podvědomí jsem cítil, jak do mě někdo strká a mluví na mě. Probírám se ze spánkového kómatu a snažím se soustředit své myšlenky na toho chlapa vedle mě. „Je to dobré, to je Rosťa a my se vracíme z rally“, zapracoval můj vyčerpaný mozek. To jsem ještě asi deset vteřin netušil, proč mě jako K…A budí, když ještě nejsme doma. Rozhlížím se kolem sebe a vidím, že stojíme na dálnici v místě, kde se sbíhají dva směry. „Kde to sakra jsme?“, ptám se švagra. „Teprve kousek před Olomoucí a auto nejede“, odpověděl mi. Takové probuzení nepřeji nikomu. Zvedáme kapotu, zběžná laická kontrola. Shodli jsme se na tom, že nemáme ani jeden z nás tucha, co to může být a tudíž jsme v koncích. Po asi minutovém namáhavém přemýšlení se mi v hlavě ozývá věta „„tahle kontrolka problikává od té doby, co tohle spolehlivé auto mám, tak buď v klidu, vím co dělám“. A už začínám tušit, odkud vítr vane. Nedávám ale na sobě nic znát. V beznaději usedám na místo řidiče a bezmocně ležím na volantu a snažím se přemýšlet. Kolem jedoucí kamióny to pálí o sto šest a auto se jen tak kymácí. Přemýšlím, jak dlouho asi bude trvat, než to do nás někdo z těch bláznů napálí? Sem tam někdo zastaví s dotazem, zdali je někdo z nás zraněn a když obdrží informaci, že jsme v pořádku, okamžitě pokračuje v cestě. Musíme dostat Favorita z dálnice, to je úkol číslo jedna. Asi po 30 minutách nedaleko nás zastavuje auto a vystupuje řidič. Na SPZ vozidla vidím T a začínám ožívat. Je to někdo "od nás", snad nám pomůže. Nemýlil jsem se, majitel vozidla je taky z Třince a právě se vrací i s rodinou z výletu. Nabídne se, že nás odtáhne k nejbližšímu exitu. Vytahujeme lano a zhruba po 15 minutách jízdy se ocitáme na okraji města Olomouc. Loučíme se s našim zachráncem, hluboce se klaníme a začínáme hledat odbornou pomoc. „Je fajn že je sobota podvečer a já zítra nemusím do práce“, ale zároveň si uvědomuji, že z tohoto důvodu bude všude zavřeno.

Místní nám radí, že nedaleko odtud je autoservis a snad by tam ještě někdo mohl být. Nejdřív se na místo vydáváme pěšky. Zvoníme na zvonek a nic. Asi po 10 zazvonění se v mikrofonu ozve hlas. Osoba na druhé straně má ruský přízvuk, ale dá se domluvit. „Tak to sem dovalte“, končí mechanik hovor s námi. Vracíme se k autu. Rostík za volant, já budu zezadu simulovat motor a tlačit jak to jen půjde. Pohoda, po 20 minutách intenzivního tlačení jsme na místě. Otvírají se rolovací vrata dílny a ve dveřích se objevuje postava v zelených montérkách. Zvedáme kapotu a náš ruský přítel začíná prohledávat motor, potom zkouší startovat.  Neustále dokola opakuje, že neví a už musí jít domů, vlastně měl být dávno pryč. Po cca. 45 minutách marných pokusů nastartovat přes nějaké "udělátko" a po několikerých kontrolách všech drátů a kabelů odchází do kanceláře, bere mobil a volá kolegovi. Za chvíli vychází ven s tím, že je to určitě alternátor a ať tam auto nechám a přijdu si v pondělí. To se mi ale nezdá, jelikož když si představím tu dálku, je mi zle. Přemlouváme ho, aby ještě zkusil něco vymyslet. On ale stále trvá na svém a chce už jít domů. Švagr dostává nouzový nápad, který může napadnout a poté realizovat jen člověk v krizi. „Máme tu chleba s řízkem, dáte si?“ Chytám se za hlavu a čekám smršť ruských nadávek. Jenže nic, zabralo to. Náš rus baští jako o život a opět volá kolegovi. Za okamžik mi říká, že mi prodá novou autobaterku a můžu odjet na ni. Ptám se ho, koho to napadlo a on mi sděluje, že kolegu autoelektrikáře, se kterým právě mluvil. „Aha a říkal taky kolega, jestli na tu baterku dojedu z Olomouce až do Třince?“  „Říkal“, odpovídá mi mechanik. „A co říkal?“, tážu se. „Že myslí, že ne“, odvětil s ruským klidem ve tváři i hlase. „No paráda, tak to risknu, uvidím, kam až dojedeme, aspoň se posunem blíž k domu“, řekl jsem svému spolucestujícímu. Vytahuji peníze a platím baterku. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Nahodíme motor a mávající odborník z Ruska ještě přibíhá k autu a připomíná mi. „Nezapomeň, že nesmíš svítit, zapínat rádio, stěrače ani ventilátor jo?“

Celou cestu jsem jel po dálnici s prstem na tlačítku světel v domnění, že pokud pojede Policie, uvidím je v zrcátku a bleskově světla zapnu. Omyl, cestou jsem potkal hlídek několik a ani jednou jsem světla nestihl rozsvítit. Naštěstí jsem se jim zřejmě jevil jako hlavní hrdina z filmu Vrchní, prchni, když předjížděl v "hadráku" autobus a tak mě nechali žít. Kolik řidičů na mě troubilo a ukazovalo různé gesta a posunky, si už ani nevzpomenu, ale bylo jich něco kolem tisícovky. Ani se jim nedivím, "magor" bez světel nemá na cestě co dělat. A jak myslíte, že to dopadlo? Statečně jsem dojel až domů, kde mě již čekala moje vyděšená manželka. Vystoupil jsem z auta, lehl si vedle něj na zem do trávy a bez hnutí jsem ležel asi 30 minut. Byl jsem unavený nejen fyzicky, ale hlavně psychicky, až jsem brečel z radosti, že jsem to dokázal. Tímto se chci taky omluvit všem řidičům, kteří mě cestou potkali a mohl jsem jim způsobit nějaké komplikace. Slibuji, že už se to nebude opakovat. „Fávo“ šlo na protiúčet a od té doby neberu kontrolky na lehkou váhu.